Dnes, tedy ve středu 4. října, slavíme 60. výročí vypuštění první umělé družice Země – Sputniku 1. Ten na oběžnou dráhu vyslal tehdejší Sovětský svaz. Hlavním cílem mise bylo zjistit, zda je let vesmírem vůbec možný.
Hlavně být první
Sputnik 1 byl vypuštěn z kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu spravovaném Sovětským svazem. Na oběžnou dráhu raketu dostala upravená mezikontinentální balistická raketa R-7, která byla původně vyvíjena pro vojenské účely.
Před startem samotného Sputniku proběhlo několik testů samotných raket. Dost z nich bylo neúspěšných. Také to vedlo k postupné redukci původního záměru vyslat na oběžnou dráhu rovnou pořádnou výzkumnou družici s řadou přístrojů a hmotností převyšující jednu tunu.
Sověti však za každou cenu chtěli předstihnout Američany, a proto se uchýlili k nouzovému řešení. Vypustili ten nejjednodušší možný typ družice – Sputnik 1 měl v sobě jen baterii, ventilátor a vysílačku.
Sputnik 1 měl kulový tvar o průměru 58 cm, ze kterého trčela čtveřice antén. Jednalo se o dva dipólové páry s délkou 2,3 a 2,9 m. Koule byla vyrobena z hliníku, přičemž se jednalo o dvoustěnnou konstrukci, která měla zajistit lepší teplotní odolnost. Vnitřní obal měl tloušťku 2 mm, vnější dokonce jen 1 mm. Na materiálu se šetřilo z důvodu hmotnosti, ale také proto, že nebyla vyžadována nějaká vyšší mechanická odolnost. Počítalo se s tím, že po skončení mise Sputnik shoří v atmosféře.
Celek vážil 83,6 kg, přičemž nejvíce hmotnosti i prostoru zabrala stříbrozinkový akumulátor s hmotností 51 kg. Ten byl dimenzován tak, aby vydržel napájet vysílací modul minimálně 14 dní. Nakonec to vydržel 22 dní.
Signály z vesmíru
Družice byla pochopitelně hermeticky uzavřena a dovnitř byl napuštěn dusík o tlaku 1,3 atmosféry. Pro udržení optimální vnitřní teploty byl uvnitř ventilátor, který na hřející vysílače a baterii pouštěl dle potřeby dusík z chladné části družice. Stačilo to, žádné přídavné topení nebo chlazení nebylo potřeba.
Dále byl uvnitř tedy vysílač, konkrétně dvojice vysílačů o výkonu 1 W. Na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz vysílaly krátké pulsy, které bylo možné poměrně snadno zachytit pozemními stanicemi. To byl ostatně účel. Rusové cíleně vydali dokonce návody pro radioamatéry, jak signály zachytit. Pochopitelně počítali s tím, že si přijímače připraví i Američané. Všichni pak mohli poslouchat rychlé pípání Sputniku ve svých vysílačkách – první signál z vesmíru.
Na Zemi bylo možné signál zachytit postupně s tím, jak Sputnik obíhal kolem Země od západu na východ. Příležitost se naskytla každou hodinu a půl, protože jen 96 minut Sputniku trval jeden oblet naší planety. Pohyboval se ve výšce 215 až 939 km a putoval rychlostí 7,8 km/s.
Zajímavé je, že Sputnik měl reflexní povrch, od kterého se občas silně odrážely sluneční paprsky. V určitých dnech ho tak bylo možné ze Země vidět pouhým okem.
Špičkový konstruktér v utajení
Po 22 dnech se vybily baterie a Sputnik přestal vysílat signál, na orbitu ovšem vydržel kroužit tři měsíce a uskutečnil celkem 1440 obletů. Počátkem ledna roku 1958 shořel v zemské atmosféře.
Za vývojem Sputniku, ale i celého sovětského raketového programu, stál Sergej Koroljov. Nadaný letecký inženýr a raketový konstruktér, který vedl vesmírné programy Sputnik, Vostok a Voschod. Sovětský svaz však jeho identitu tajil, oficiálně dostal Sputnik do vesmíru „sovětský lid“.
Program Sputnik pokračoval vypuštěním Sputniku 2 dne 3. listopadu 1957, kdy Rusové do družice vměstnali i fenku Lajku. Ta si prvenství prvního pozemského tvora ve vesmíru užívala jen několik hodin, než uhynula. Ale byl to další důležitý pokrok. Sputnik 3 vypuštěný 15. května 1958 už byla družice s vědeckým přístrojem na průzkum magnetosféry. Ale to už na oběžné dráze létala i první americká družice Explorer 1. Ta vyrazila sice čtyři měsíce po prvním Sputniku, ale Američané dovnitř vměstnali i počítač a řadu měřících přístrojů.
Sputnik 1 byl v zásadě jen triviální koulí s rádiem, ale stejně mu nelze upřít jeho obrovský význam. Třeba už proto, že ho něco muselo dostat na oběžnou dráhu a Raketa R-7 byla skutečným mistrovským dílem Koroljova a dalších inženýrů. Samotný Sputnik 1 pak umožnil získat cenné informace o elektronové hustotě ionosféry Země.
