To jméno je dnes každému známé. Už žáčci na základní škole se s ním setkávají. Panuje obecná představa, že Pythagoras byl velkým antickým matematikem a jeho větu o pravoúhlém trojúhelníku zná každý. On sám by ale proti této představě jistě protestoval, protože se sice matematikou hluboce zabýval, ale považoval se především za filozofa. A fakt, že je znám hlavně díky větě, kterou nevynalezl, by ho určitě překvapil. Asi ne moc příjemně.
Pythagoras žil v době nejstarších řeckých filozofů, souhrnně nazývaných předsókratovští, tedy žijící před velkým Sókratem. Tito významní učenci stáli na prahu řeckého filozofického bádání a žili před vrcholem klasického Řecka v pátém století před naším letopočtem.
Měli mnohé společné – byli uctívaní a obdivovaní, následné generace je opředly mnoha mýty a vymyšlenými historkami a jejich vlastní spisy, pokud vůbec nějaké sepsali, se vesměs nedochovaly. Proto se jejich skutečné učení mnohdy ztrácelo v nánosech a přídavcích jejich žáků.
Cestoval a hledal pravdu
Pythagoras stejně jako mnozí jeho soudobí „kolegové“ měl podobné osudy – dlouhý život vyplněný cestováním za znalostmi, snaha pochopit vesmír a popsat jej pokud možno nezávisle na tehdejších řeckých náboženských představách, a nakonec výuka následovníků a vytvoření „školy“.
O skutečném životních osudech Pythagora a dalších tehdejších učenců toho ale vlastně mnoho nevíme, ačkoliv jsme zahlceni spoustou důvěrných zpráv, poznámek a postřehů, obvykle od těch, co žili o mnoho staletí později.
Pythagoras se narodil někdy mezi léty 580-570 př.n.l. na ostrově Samu. Jeho otec byl snad bohatý rytec prstenů či kupec Mésarchos, matka se možná jmenovala Pythais. To souviselo se snahou vysvětlit jeho poněkud neobvyklé jméno. Bylo v něm nacházeno označení kněžky a věštkyně boha Apollóna Pythie a vyprávěla se i pověst, ve které Pýthia předpověděla jeho matce narození skvělého a moudrého syna.
V mládí prý hodně cestoval – vyrazil na Krétu, do Egypta a Babylonu. Ne, nešlo o žádný turismus, ale o snahu o poučení, o hledání pravdy, moudrosti, znalostí. Je třeba si uvědomit, že Řecko se v této době teprve pomalu vzmáhalo z temných staletí a za mnohem starobylejšími civilizacemi Předního východu v leckterých oblastech zaostávalo.
Učitel, který si platil žáka
Je pravda, že Egypt i Babylón už byly pouze stínem své někdejší slávy, nicméně znalosti stále nebyly zapomenuty. Pythagoras se tam prý dal zasvětit i do různých mystérií, aby získal přístup i k utajovaným vědomostem. To na něj mělo velký vliv, protože mysticismus je v jeho pozdějším učení jasně patrný.
Poté se vrátil do rodného Samu a chtěl být učitelem filozofie, ovšem nemohl sehnat žáky. V Samu vládl tyran Polykratés a s ním Pythagoras asi neměl nejlepší vztahy.
Podle jedné z legend to došlo tak daleko, že si jednoho žáka platil ze svého. Byl ve vyučování tak dobrý, že jej posléze přesvědčil, aby platba probíhala opačně. Leč kolem čtyřicítky se nakonec rozhodl, že na Samu pod tyranskou vládou už dále být nechce, a odstěhoval se na druhý konec Řecka.
Polykratés ze Samu
Je zvláštní, že právě tento tyran byl důvodem odchodu Pythagora z jeho rodného města, když později celkem bez problémů žil pod vládou tyranů jiných. Polykratés byl sice samovládcem, ale osvíceným, a Samos pod jeho vládou prosperoval. Vybudoval zde akvadukt, velký Héřin chrám a především znamenité loďstvo o 100 plavidlech, se kterým se stal vládcem zdejších vod. Dobyl ostrov Délos i město Milétos a stal se spojencem egyptského faraóna Ahmose II.
Ten byl jeho šťastným osudem tak uhranut, že mu prý (dle Hérodota) poradil, aby do moře zahodil to, co si nejvíce cení. Prý aby štěstěnu příliš neprovokoval. Polykratés jej poslechl a vhodil do moře drahý prsten. Za pár dní jakýsi rybář chytil velkou rybu, kterou prodal do tyranovy kuchyně. Při přípravě byl v jejím žaludku onen prsten objeven. To prý vedlo Ahmose ke zrušení aliance, protože takové štěstí nemůže trvat věčně.
Netrvalo. Polykratés byl nakonec popraven svými novými spojenci, Peršany, protože i pro ně byl příliš mocný. Leč, jak jsme si řekli, za svých 16 let vlády Samu velmi prospěl. Proč byla jeho vláda pro Pythagora (který nebyl žádný demokrat, ale naopak naprostý konzervativec) nesnesitelná, je proto otázkou, na kterou už dnes nikdo nedokáže odpovědět.
Druhý konec Řecka, ten tehdy nepředstavoval ostrov Korfu, Kefalonia či třeba Zakynthos. V této době po řecké kolonizaci byli Řekové rozeseti po půlce středomoří v rámci „Magna Graecia“, velkého Řecka. Nejvzdálenější jejich kolonie byla v dnešní Marseille, ale tak daleko se Pythagoras nevydal. Spokojil se s italskou pevninou, kam kolem roku 530 dorazil do Krotónu, který tehdy vzkvétal pod vládou zdejšího slavného rodáka Milóna.
