Co je to láska? Zodpovědět tuto otázku není vůbec jednoduché. Mnoho lidí má tendenci redukovat ji na záležitost chemických procesů. To je poměrně snadné v případě zamilovanosti, která se dá vskutku popsat jako stav organismu.
Věda nedokáže dost dobře objasnit, proč se zblázníme do určitého konkrétního člověka a do jiného ne, respektive čím přesně je to způsobeno. Výzkum nicméně ukázal, že čerstvě zamilovaní jedinci mají mj. zvýšenou hladinu fenyletylaminu a ovlivněno je i množství testosteronu (u žen stoupá, u mužů klesá).
Tento stav ale vydrží jen nějakou dobu. Pak se hladina testosteronu vrátí na původní hodnotu a fenyletylamin je nahrazen oxytocinem – tzv. „mazlícím hormonem“. I ten ovšem po určité době (cca čtyřech letech) „dojde“.
Vysvětlit podobným způsobem lásku v dlouhodobém vztahu je proto mnohem složitější. Samozřejmě, že i tato láska do určité míry souvisí s chemií, ale…
Aronův experiment
Psycholog Arthur Aron se svého času rozhodl zjistit, co se odehrává v mozku čerstvě zamilovaných i těch, kteří žijí v dlouhodobém svazku. Za tímto účelem jim předkládal fotografie různých lidí, mezi které zařadil i snímek jejich partnerů. Vyšlo najevo, že pohled na milovanou osobu aktivuje centrum zodpovědné za produkci dopaminu. Přitom bylo zcela lhostejné, jak dlouho spolu dotyční jedinci byli.
Výsledky Aronova výzkumu na první pohled svádí k závěru typu „láska je dopamin“ (potažmo další již zmíněné chemické látky), jenže to by bylo značně nepřesné.
Vhodnější formulace by byla, že láska je právě tím, co aktivuje centrum zodpovědné za jeho produkci – pokud by nebylo lásky, pohled na partnerův snímek by v mozku nezpůsobil nic. A tady už se dostáváme poněkud mimo chemii.
Jiné vysvětlení říká, že dlouhodobý vztah de facto představuje projev závislosti na endorfinech – čím déle s někým jsme, tím více se nám jich v jeho přítomnosti vyplavuje do krve. Určitou roli prý sehrává i hormon vazopresin.
Ani toto vysvětlení však není zcela uspokojující. Opravdu s někým vydržíme třeba dlouhých třicet let jen kvůli endorfinům? Vezmeme-li v potaz, že průměrná délka manželství je u nás cca 12 let, pak mnohým jedincům evidentně nedělá pražádný problém se z této údajné závislosti vymanit.
Možná, že tajemství opravdu dlouhodobého vztahu spočívá spíš v „souznění duší“ a nikoliv v nějaké chemii. Zde se opět dostáváme k tomu, že nevíme, proč se zamilujeme do osoby A a nikoliv do osoby B, C či D. Jak ale Aron ukázal, pravá láska trvá opravdu „navěky“ – a taková pravá láska evidentně může existovat jen mezi některými lidmi. Samotné chemické procesy ji zajistit nedokážou.
Různé typy lásky
Je rovněž dobré si uvědomit, že existují různé typy lásky. Například láska k dětem je na první pohled něco trochu jiného, než láska k partnerovi. Nicméně oblasti mozku aktivované mateřskou láskou se částečně překrývají s oblastmi aktivovanými mileneckou láskou.
I v této oblasti se proto můžeme setkat s názory, že za všechno můžou hormony – například již zmíněný oxytocin (u žen) a vazopresin (u mužů).
O oxytocinu se hovoří především v souvislosti s těhotenstvím, porodem a obdobím kojení. Obecně platí, že jeho vylučování stimuluje hlazení, dotýkání apod. Rovněž se ukázalo ( v rámci studie realizované Peterem Grayem z University of Nevada), že hladina vazopresinu je nejvyšší u otců s nejmladšími dětmi. Později ale začíná klesat.
Opět tedy lze diskutovat o tom, zda jsou tyto názory správné. Co třeba období, kdy už děti dospějí, osamostatní se, odstěhují a začnou žít své vlastní životy – lze snad říct, že je v důsledku toho přestáváme milovat?
Navíc je tu skutečnost, že některé oblasti mozku aktivované mateřskou láskou nejsou aktivovány během romantické lásky, což zdůrazňuje jedinečnou povahu této vazby. Konkrétně se jedná třeba o tzv. periaqueduktální šedou hmotu. Celá záležitost je tedy mnohem složitější a kromě hormonů je zapotřebí brát v potaz i různé fyziologické interakce atd.
Podobným způsobem se lze zamyslet také nad láskou sourozeneckou, láskou k rodičům apod.
Co je tedy láska?
I pokud se vrátíme zpět k milenecké lásce, zjistíme, že mnozí lidé ji od zamilovanosti, přitažlivosti, sexuality… oddělují a tvrdí, že skutečná láska přichází ke slovu teprve tehdy, kdy člověk z chemického opojení jaksi „vystřízliví“ a vidí svého partnera takového, jaký skutečně je – tedy se všemi jeho chybami a nedostatky.
Jinak řečeno, že mezi zamilovaností a láskou je velký rozdíl a tyto dvě věci spolu vlastně vůbec nemusí souviset. Někdy jedno vede k druhému, ale jindy tomu tak být nemusí. A pak, jakmile nad námi hormony ztratí svou moc, nevyhnutelně následuje rozchod.
Například psycholog Radkin Honzák v dané souvislosti prohlásil, že „láska může mít cíl širší, objímající druhou osobnost i z jiných aspektů než ryze biologických.“
A jaký je váš názor? Co je to láska? Je to jen chemie, nebo jde o něco víc?
