Být lékařem je jedním z nejctihodnějších poslání, které si lze představit. Mnozí lékaři by sice oponovali, že nejde ani tak o poslání, jako spíš o úděl, ale to nebudeme rozebírat.
Historie zná mnoho skvělých a ještě skvělejších lékařů, kteří měli na vývoj tohoto oboru velký ba zásadní vliv. Nicméně, jen málokterý byl takřka nábožně citován a uznáván po více než 1 500 let. A to navzdory tomu, že se v mnohém bohužel mýlil, což vývoj medicíny značně pozdrželo. Leč jeho zásluhy o obor jsou nepopiratelné.
Claudius Galénos se narodil v září roku 129 v maloasijském Pergamonu do rodiny bohatého architekta Nikona a jeho hašteřivé ženy. O své matce později napsal, že často trestala služky tím, že je pokousala a na jeho otce ustavičně křičela. Musela to být zajímavá domácnost.
Aelius Nikon měl se svým synem velké plány a chtěl mu dopřát to nejlepší vzdělání. Vzhledem k tomu, že Pergamon byl sídlem jedné z největších tehdejších knihoven, bylo to zároveň i centrum vzdělání. Vyučovali tu mnozí významní filozofové a připravovali mladého Galéna na dráhu politika či filozofa.
Nicméně, když mu bylo 16, měl jeho otec sen, v němž mu bůh lékařství Asklépios nařídil, aby syna dal studovat medicínu. Příkazům bohů se neodporuje a to ani těm ze snů. Galénos byl poslán do místního Asklépionu (léčebného chrámu zasvěceného výše zmíněnému bohu Asklépiovi, pozn. red.) jako pomocný terapeut a po smrti svého otce se jakožto finančně zajištěný vydal na rozsáhlou cestu za zkušenostmi, která končila v Alexandrii ve zdejší vyhlášené lékařské škole.
Ve svých 28 letech se vrátil zpět do rodného města a stal se lékařem gladiátorů. Místo prý získal díky sebevědomé výzvě, kdy rozřezal opici a vyzval své konkurenty, aby ji opět dali dohromady. Poté, co odmítli, splnil tento úkon sám.
V této historce je příznačně demonstrována Galénova osobnost, kdy mnohé dělal na efekt, aby oslnil, dokázal své schopnosti, zaujal. Dá se o něm tvrdit, že měl nejen širokou erudici, ale i odpovídající sebevědomí a byl mistrem v sebepropagaci.
Každopádně, jako lékař gladiátorů se velmi osvědčil. Využil možností naučit se něco nového, protože rány na tělech byly jakýmisi „okny do těla“ a umožnily mu nahlédnout tam, kam jinam neměl přístup. Pitvání lidských těl bylo v této době zcela nepřijatelné. Za čtyři roku jeho působení mu zemřelo pouze pět pacientů, zatímco jeho předchůdci šedesát. To o jeho schopnostech říká mnohé.
Leč v roce 162 mu provinční Pergamon začal být malý a on se vydal do centra tehdejšího světa, do Říma. Zde se proslavil veřejnými pitvami zvířecích těl, především opic a prasat. Jeho služeb využívali senátoři a hodnostáři u císařského dvora a od roku 169 se stal ošetřovatelem císařova syna Commoda, později i císaře Marka Aurelia, který si jej velmi vážil.
Na své pacienty z vyšší společnosti se rád odvolával ve svých spisech. Patřilo to k jeho způsobu sebepropagace, stejně jako triky, kterými ohromoval obecenstvo při veřejných pitvách. Například prase, kterému za živa na krku přeřezával jednotlivé nervy, hlasitě kvičelo, ale to jako zázrakem ustalo při přerušení laryngeálních nervů. Obecenstvo to považovalo málem za magii.
Sebevědomí mu rozhodně nechybělo...
Galén si v Římě udělal svým sebevědomým přístupem mezi svými kolegy brzy spoustu nepřátel. Nebral si servítky a své méně schopné kolegy kritizoval až dehonestujícím způsobem. Ale díky vlivným pacientům se nemusel obávat o svou budoucnost.
Také je třeba zdůraznit, že skutečně převyšoval své současníky. Byl výtečným chirurgem a mnohé z jeho technik nikdo po několik staletí nedokázal opakovat. Nebál se operací mozku a dokázal operovat šedý zákal, což je pro dobu bez znalosti narkózy či umrtvení takřka neuvěřitelné.
Jen pár let po jeho příchodu do Říma propukla v celém impériu morová rána, dnes nazývaná antonínským či galénovým morem. Tato epidemie byla nejhorší za několik staletí a dle odhadů jí podlehlo přibližně 5 milionu lidí. Nemoc devastovala některé oblasti a zásadně oslabila římskou armádu.
Dle některých historiků stála právě tato tragédie za následným katastrofickým třetím stoletím, kdy měla Římská říše k pádu jen krůček, ale nakonec se jej díky štěstí i některým talentovaným císařům podařilo odvrátit.
Díky detailnímu Galénovu popisu víme, že rozhodně nešlo o mor, ale s největší pravděpodobností o epidemii pravých neštovic. Galén byl proti této chorobě stejně jako ostatní tehdejší lékaři zcela bezmocný, ale pokoušel se alespoň detailně pozorovat průběh choroby a diagnostikovat dle symptomů, kdy má pacient naději na uzdravení a kdy je ztracen. Jeho pozorování jsou skutečně vědecká, i když nevedla k odhalení způsobu léčby nebo k pochopení, co nemoc způsobuje.
Galénos měl na rozdíl od mnoha jiných (například Marka Aurelia) štěstí. Nemocí se nenakazil, takže mohl být osobním lékařem následujícího císaře Commoda, poté i Septimia Severa a možná i Caracally. To není jisté, protože nevíme, kdy přesně zemřel.
Podle původních odhadů kolem roku 200, ale dle arabských zdrojů se přesunul na Sicílii, kde prý byl ještě v desátém století zachován v Palermu jeho hrob. V takovém případě se odhaduje jeho smrt přibližně v roce 216.
